Milá Míšo,
od srdce bych ti hned na začátku chtěla poděkovat, že jsi pomohla našemu pokladu na svět … byla jsi toho všeho nedílnou součástí.
Naše cesta začala mými obavami z porodu, neb většina z mých kamarádek (kromě mé sestřičky, která obě neteře rodila součtem 3 hodiny) neměla možnost prožít klidný a krásný porod, případně byl pak porod spojený s následnými komplikacemi. Proto jsem se rozhodla zjistit, zda jsme ještě vůbec schopné přirozeně rodit.
Cesta to byla dlouhá, někde na půli pátrání jsi se nám zjevila jako anděl, posel dobrých zpráv, že to jde a my v to skrze tebe získali s Tondou důvěru. Byli jsme přesvědčeni, že dopřejeme naší berušce krásný vstup na tento svět. Každý týden jsme se těšili víc a víc na setkání s tebou a na nově rozšířené obzory. Relaxace naučené tebou jsem rozšiřovala o sebepoznání, sblížení se s vlastním tělem pomocí každodenních dlouhých procházek a cvičením jógy. Mnoho jsme toho i s Tondou stihli prodiskutovat a já cítila, že to bylo to pravé ořechové zapojit ho do celého bádání, a měla jsme vedle sebe velkou oporu v tak potřebných chvílích (za to děkuji tvému muži, jehož slova si z přednášky do dnes pamatuji).
Měli jsme celkem jasno o představě, jak by náš poklad mohl přijít na svět. Nezbývalo nic jiného, než rozhodnout kde a s kým to bude. To jsem považovala za tu nejsložitější část naší cesty. Naše první návštěva pardubické porodnice dopadla tristně. Našli jsme tam přesně to, čemu se říká noční můra. Druhá naše cesta nás vedla do chrudimské porodnice, kde jsme sice našli krásné prostředí, ale personál nás nepřesvědčil, i když na kurzu tvrdili, že stále čekají na první hypnorodičku. Bohužel však ani jeden z těch, co to říkali, nevěděli, co si pod slovem hypnoporod představit. Vrátili jsme se tedy k myšlence porodu v pardubické porodnici, kterou máme od domu 5 minut, avšak s lidmi, kteří nám budou srdcem i myšlením blízcí. Věděli jsme, že takovéto duše tam jsou, jen se s nimi zkontaktovat. I to se nám povedlo …
A tak přišel konečně den D. Když se mě vždy někdo ptal, kdy mám termín, řekla jsem 10.8.2017, ač to nebyl ani jeden z datumů, který mi do těhotenské průkazky zapsala paní doktorka. Je evidentní, že naše Terezka je bystrá, a tak to bylo právě toto datum, kdy za námi přišla na svět. Den před tímto datem jsem si ještě vesele zašla 5 km zacvičit jógu, večer dodělala nějaké pracovní resty a v půl jedenácté večer jsem začala pociťovat celkem pravidelné vlny, které přicházely po pěti minutách. Sprcha tuto pravidelnost jen utvrdila a tak jsem napsala Tondovi, který byl celý týden na táboře s malým Toníkem, že už se to asi chystá, a aby za námi dorazil domů. Prožili jsme doma krásných 26 hodin, na které budeme s úsměvem ve tváři vzpomínat. Byly to přesně ty láskyplné chvíle, které byly podobné těm, které jsi nám na videích pouštěla. Válečka v posteli, zalívání rajčat, vaření, uvolňování se ve vaně … to byly chvíle, kdy přicházely tak očekávané vlny, které měly vyplavit na svět tu naši princeznu. Stále jsem si držela v hlavě myšlenku, kterou jsem získala napsanou na papírku od tebe … že s příchodem každé další vlny k nám bude Terezka alias Pepina blíž a blíž.
Uplynula celá noc a celý den, přišla zase další horká noc a já kolem půlnoci po 7 hodinách vylezla z vany, v které jsem byla uzavřená sama do sebe, ponořená do levandulové vůně, zaposlouchaná do relaxací a hudby, kterou jsme získali od tebe. A bylo to jasné, je to tady. Vlny začaly být čím dál větší a častější. Vyrazili jsme tedy do porodnice. Čekal tam na nás další anděl v podobě porodní asistentky, se kterým jsme již z předešlého týdne měli prodiskutováno, jaké jsou naše představy a přání. Menších nátlaků ze strany paní doktorky jsme se sice dočkali, nicméně jsme věděli, že už to bude jen malá chvilka a naše Bublinka bude mezi námi. To nás drželo na velkém obláčku, který nás posouval neohroženě blíž a blíž k našemu cíli. Abychom uklidnili paní doktorku (která byla celá rozhozená z předchozího 26 hodinového porodu), dopřáli jsme jí zavedení kanyly, kterou však měl Tonda neustále pod dohledem a nic jí neproteklo. Byla jsem již celkem unavená, přeci jen to bylo od začátku vln více jak 27 hodin a tak jsme se společně rozhodli, pro uvolnění blan. V tu chvíli jsme již byla otevřená na 9 cm. Neuměla jsem si představit, že v porodnici strávím třeba dalších 5 hodin, než se to vše spustí do finále, byla jsem již na hranici svých sil.
Za necelou hodinu, s pár nádechy a výdechy, se stále rotující myšlenkou v mé hlavě, že každou vlnou je nám blíž a blíž, s milovaným Tondou po mém boku a porodní asistentkou, která věděla, že to vše společně zvládneme, byla Pepina do hodiny mezi námi, bez jakékoliv medikace, nástřihu, prostě tak, jak jsme si to vysnili. Pepi hned skočila ke mně na bříško, přikrytá červenou dekou, placenta vyšla za dalších 10 minut, pupečník dotepal a v klidu a pohodě si došplhala během následujících dvou hodin až k prsíku, kde si spokojeně lebedila a my se topili v záplavě těch pravých hormonů.
Na naší cestě jsme potkali hned několik andělů, o jednom z nich se bohužel díky systému nemohu zmínit, nicméně víme a od doby porodu se to snažíme hlasitě šířit, že rodit ještě umíme! Tak se pojďme ženy vzmoci a pojďme to světu ukázat. A vy tatínkové, chtějte toho být nedílnou součástí. Je to to nejkrásnější, co nás přeci může v životě potkat … přivézt na svět další andílky.
Míšo, moc děkujeme za tvoji úžasnou práci a ukázání té pravé cesty.
