Náš porodní příběh se začal psát někdy v červenci roku 2017. S manželem jsme měli krátce po svatbě a tak jsme si jednoho krásného večera řekli „teď by to šlo, je čas na druhé miminko“. O pár týdnů později jsem si v náručí chovala kamarádčino pár dní staré miminko a po tváři mi stékaly slzy. Mé věrné dušičky – kamarádky mne navedly k těhotenskému testu (mimo jiné jsem byla i dost „mimo“ a moc nevnímala a nechápala svět). Bylo to k nevíře, ale objevily se 2 čárky. Stejně jako u prvorozené dcery se zadařilo na první pokus a ještě v době úplňku (manžel tvrdí, že z jeho strany to bylo naprosto vědomé početí 🙂 ). Měla jsem radost a i strach, jak zvládneme dvě děti zároveň.
Těhotenství probíhalo až na prvotní únavu poklidně a v pohodě, cítila jsem se dobře, těšila se z rostoucího bříška.U gynekoložky jsem byla domluvená jen na základní poradně (ta probíhala podobně jako u PA, UZ jen screeningové, žádná vnitřní vyšetření, bez OGTT atd.). V polovině těhotenství jsme se dozvěděli, že se v bříšku ukrývá chlapeček (ačkoli pocitově jsem předtím cítila spíše druhou dceru), bude to nejspíše kluk citlivé duše. Stejně jako v prvním očekávání jsem se pomalu ladila na porod, chodila na gravid jógu, připravovala se i četbou článků a knížek o přirozeném porodu a v neposlední řadě docházela na kurz HypnoPorodu k Míše Klementové, doma pak cvičila relaxace. Velkou sílu a pocit bohyně mi dodal i předporodní rituál, kterým mne provedly mé kamarádky a kolegyně z organizačního týmu pro Světový týden respektu k porodu a na který nikdy nezapomenu. Mám štěstí na podporující okolí a blízké osoby, které vnímají těhotenství, porod a mateřství podobně jako já.
Pro porod jsme zvolili rakovnickou porodnici (byť je od našeho bydliště minimálně 2h cesty po dálnici). První dceru jsem rodila v porodnici v Pardubicích a ačkoliv považuji i ten první porod za moc povedený a krásný (respektovali tam takřka vše z mého tehdejšího porodního přání), zpětně jsem cítila, že tam byly momenty, které u druhého porodu zažít nechci. Navíc jsem nechtěla v porodnici bojovat o to, co by mělo být přeci normální (i dle WHO). Pocitově jsem nyní vnímala jako bezpečné místo porodnici v Rakovníku (po pravdě – zvažovali jsme i domácí porod, ale z vícero důvodů jsme nakonec volili právě Rakovník, kde jsem měla také domluvenou porodní asistentku a po rozhovoru s ní byla z přístupu nadšená). Na porod jsem se čím dál víc těšila, i když závěr těhotenství nebyl po psychické stránce jednoduchý. Měli jsme naplánovanou dovolenou poblíž Rakovníka v termínu, ve kterém jsem myslela, že se náš syn narodí (počítala jsem, že kolem úplňku, jelikož i dcerka byla počata a narozena kolem úplňku a na termín dle MS). Nicméně týden před odjezdem onemocněla dcerka střevní chřipkou s celkem dlouhým průběhem. A stejně tak marodila tchýně, která měla dceru hlídat (a dojet k Rakovníku, jakmile se rozrodím). V tu chvíli jsem měla pocit, že se nám trochu hroutí plány a mluvila k miminku, ať v bříšku ještě počká. Náš chlapeček vyslyšel mé prosby, zároveň se i rodina dala dokupy z nemocí a my tak mohli odjet na dovolenou, ze které se možná vrátíme čtyři. Počasí vyšlo dokonale, konečně jaro. Navštívili jsme i porodnici, do poradny jsem chodila k mé PA a těšila jsem se na porod čím dál víc (s PA jsme si padly do noty, celkově i přístupem k přirozenému porodu). Užívali jsme dovolenou plnými doušky a já každý večer tiše doufala, že se našemu chlapečkovi bude chtít na svět právě na dovolené poblíž místa porodu. Dny plynuly a nic se nedělo, po týdnu jsme odjížděli domů. Já, po pravdě, trochu zklamaná (jsme s manželem plánovací typy a nyní ty plány nijak nevycházely), manžel nejspíš nervozní z toho, že do porodnice budeme vyjíždět z domu, což je kus cesty. Myslela jsem, že tedy nejspíše potřebuji ten svůj klid a zázemí domova, aby porod začal. Manžel i doma nadále čerpal svou dovolenou, trávili jsme čas hodně spolu, byli na výletech, ale mé myšlenky čím dál víc směřovali k tomu, kdy se náš chlapeček rozhodne příjít na svět a jak tu dalekou cestu v kontrakcích zvládneme. Dny ubíhaly a stihli jsme i další „výlet“ do poradny v Rakovníku. Do toho se z okolí množily dotazy typu „už?“. A já podvědomě začala mít strach.. strach z toho, že porod neklapne přirozeně dle představ a že se i v tak respektující porodnici dočkám nátlaku na vyvolání. Měla jsem pocit, že musím „něco dělat“. A tak jsem si telefonovala s místní porodní asistentkou, která mne uklidnila a hodila na chvíli do pohody. Na úterý 10.dubna jsem si domluvila shiatsu masáž a moxování u jedné z mých lektorek jógy. Připravila mi i takový další malý předporodní rituál. Domů jsem odcházela s lepší náladou a s tím, že se druhý den uvidíme na gravid józe. Ve středu brzy ráno (to jsem byla dle početí a MS 41+3) mě vzbudila taková zvláštní úzkost (měla jsem pocit, že Vilík nikdy nevyleze a popohánět ho medicínsky se mi příčí), poplakala jsem si a usnula. Během spánku jsem cítila jemné "poslíky", ale daly se krásně zaspat. Dopoledne jsem vyrazila na těhotenskou jógu, bylo to moc fajn, lektorka mi opět dodala optimismu, zatančily jsme si porodní taneček s dalšími těhotnými ženami a posílaly mi energii. Úžasná ryze ženská atmosféra! Celý den jsem cítila jemné MS vlnky a radovala se, že se Vilda během pár dní snad odhodlá jít na svět.
Odpoledne k nám dorazila lektorka HypnoPorodu Míša (čímž ji ještě jednou moc děkuji), se kterou jsme rozebraly moje strachy (opět jsem si poplakala) a přečetla mi relaxaci na odplavení strachů, vizualizaci porodu, pustila krásná hypnoporodní videa. Poté jsme se doma všichni prospali. Po probuzení se vydali k nám na pozemek, kde se shodou okolností tu středu prvně koplo a započala se stavba (hezky symbolické rozjetí porodu a zároveň počátek stavby, Vilímek asi čekal na nějaké ty sociální jistoty 🙂 ). Tam jsem se párkrát proběhla po pozemku, řádily jsme s dcerou a sem tam vnímala "vlnky". Po návratu večer domů jsem ještě měla potřebu vytřít a umýt koupelnu, takže jsem se toho chopila. Poté šla uspat dceru, která ten večer vůbec nemohla zabrat, pořád se budila a já mezi tím už sem tam prodýchávala vlny (evidentně na mě byla dcera napojená a věděla, že příchod brášky se blíží). Kolem 23h. konečně zabrala a já si šla dát s manželem relaxační koupel.
Nalila jsem si k tomu červené víno a nakapala do vany éterický olejíček "porodní vůně od Ingeborg Stadelmann". Povídali jsme si a užívali chvíle jen pro sebe. Než jsme zalehli, tak se dcerka opět vrtěla v posteli a chtěla mě, tulila se. Každopádně se díky tomu intervaly vln prodloužily. Lehla jsem si do postele, že jdu spát a ještě si do uší pustila hypnoporodní relaxaci, hladila si břicho a mluvila k Vilíkovi, že už může, ale ať mi dá znamení, kdy vyjet (jelikož porodnici v Rakovníku máme min. 2h cesty po dálnici od domova). Před 1h. se mi začalo chtít "na velkou potřebu", tak jsem šla a v momentě, kdy jsem zatlačila, praskla plodová voda. To mě rozesmálo a chvíli jsem čekala, co bude (ahaaa, to je to znamení). Hned jsem volala mamce, se kterou jsem měla domluvené hlídání dcery, že pro ni manžel jede a šla vzbudit manžela. Napsala jsem svému "týmu z předporodního rituálu“ a dalším spřízněným duším, ať zapálí svíčky a myslí na nás. Zavolala jsem své porodní asistence, ať připraví sál s vanou. Mezitím jsem dobalila věci, vzala s sebou talismany od kamarádek a rychle se ještě osprchovala. Do auta jsem na zadní sedadlo vyskládala nepromokavé podložky, nakapala si na keramickou destičku éterický olej od Ingeborg Stadelmann a do sluchátek pustila hypnoporodní hudbu. Občas jsem prohodila pár s manželem, sledovala mihotající se světýlka ve tmě, jedla datle, čokoládu s levandulí a popíjela kokosovou vodu. Vlny jsem prodýchávala hezky do břicha a vokalizovala (to „Aáááá“ mi také moc pomáhalo). Celou dobu porodu jsem je nevnímala jako bolestivé. Bylo mi fajn, auto, tma a naladění na sebe mi dělalo dobře, přišlo mi, že jdou "vlny" hezky prodýchat a každou kontrakci jsem přivítala s velkou radostí a představovala si, jak je Vilík blíž a blíž k nám, jak se otevírám jako květ růže atd.. Občas jsem prostřídala hudbu s porodními afirmacemi od PA Aničky Kohoutové. Manžel byl plný adrenalinu, valil to po dálnici nepředpisově (jelikož se mi pak zpětně přiznal, že dle navigace kontrakce byly už po 2 minutách a já vokalizovala čím dál hlasitěji). Dojeli jsme do Rakovníka, cesta mi připadala jak půl hodiny. Byli 3h ráno. V suterénu porodnice jsem ještě muže posílala pro bagetu (u porodu jsem ho hladového nechtěla), nicméně zavelel, že jedeme rovnou nahoru na sál. Tam nám otevřela naše PA, viděla jsem v ní usměvavého anděla. Ptala se mě, co kontrakce, jak to vypadá. Nicméně za chvíli slyšela sama, že jsou a to dost výrazné a časté. A že jsem ponořená sama do sebe a už ne úplně schopná odpovídat. Rychle mi pomohla sundat kalhoty a převlíknout se do košile a šli jsme na porodní box, kde mi napolohovala porodní lůžko tak, jak jsem chtěla a já si tam vylezla do kleku. Přišla větší vlna, prodýchat už úplně nešla, zařvala jsem živočišně jak lvice (zpětně vůbec nevím, kde se ten silný hrdelní zvuk ze mě vzal) a v myšlenkách říkám "Vildo, pooooojď". Mezitím přiběhl manžel, který nutně potřeboval ještě na WC a převléknout se, vnímala jsem jen jeho ruku položenou na mé. Tělo tlačilo samo, já byla jen "u toho". Vyšla hlavička, já si na ni sáhla, pohladila jí, což mi pravděpodobně dodalo další dávku oxytocinu, tělo opět zatlačilo, já zakřičela a byl venku ve 3:17h. Připadala jsem si jako bohyně! PA mi našeho chlapečka dala ihned na mé tělo, nechala zcela dotepat pupečník, časem sama odešla placenta a my si užívali nerušeného bondingu a společných prvních chvilek. Vilík se sám sebevědomě asi po půl hodině přisál a napil se mleziva. Já prakticky bez poranění, jen drobná oděrka u močové trubice z prvního porodu. Ještě na porodním sále jsem se ptala manžela, kdy půjdeme do třetího miminka :). Vtipné je, že se nestihlo nic, žádné vstupní vaginální vyšetření, monitoring.. Na šestinedělí jsme si společně na rodinném pokoji pobyli půlden, kde se manžel před zpáteční cestou trochu prospal a já pokračovala v mazlení s naším novorozeným synem. Odpoledne, po 12h. od porodu, jsme zamířili za dcerkou zpět domů. Zažila jsem opravdu krásný bezbolestný porod, který mne neuvěřitelně posílil i jako ženu a ze kterého budu celý život čerpat. Ten pocit, že jsem schopná „to“ zvládnout úplně sama, se snad ani nedá popsat slovy. Vše probíhalo tak hezky přirozeně a vědomě. Ještě bych ráda dodala, že i Vilík věděl, kdy je ta nejvhodnější doba se narodit (počátek stavby našeho rodinného hnízda, noc a prázdné silnice..). Stačí důvěřovat sobě, miminku a přírodě!
